Detaily túry:

Kde to najdeme: horské středisko Pila, Vale d’Aosta, Itálie (zde)

Výchozí i cílový bod: parkoviště u kostela – Pila, cca 1800 m n. m. (zde)

Nejvyšší bod výletu: Monte Emilius, 3559 m n. m.

 

Cesta je dost strnitá.. Začínáme klasickým VHT pochodem po zpevněných a travnatých cestách, pod bivakem přejdeme v čistou suť a na vrchol lezeme po skále. Ferrata sama o sobě není technicky těžká (nejvíc asi C úseky), ale v kombinaci s nadm. výškou a její délkou je to záhul. Sestup z vrcholu vede hodně nepříjemnou sutí, je to nápor na kolena. Postupně se šutry zvětší a u zmrzlého jezera Gelato už se kameny zvětšují, aby s úlevou stezku dovedly zase mezi trávu. Když se vám poštěstí, po cestě potkáte nějaké ty kozy a spoustu svišťů. Osvěžení nohou poskytuje několik jezírek po cestě. Poslední tekoucí vodu načerpáte v místě Comboé u kaple. Pak asi až v chatě Arbolle, ale my ji nezastihli otevřenou.

Popis trasy:

1. den – Pila – Bivak Federigo

Z parkoviště jděte k lanovce, zde je rozcestník turistických tras. Asi po 100 metrech už nebudete vědět, kudy dál :-D Prostě jsme v Itálii, takže např. cesta č. 19 má odnože A-D, kreslené úplně jinak než na mapě apod. Každopádně udržujte směr do kopce a ono to nějak půjde. Až k sedlu Pian Fenetre jsme vlastně vůbec nešli po plánované trase (viz mapa modře), protože jsme ji ztratili hned ze začátku a pak jsme ji prostě nenašli. Šplhali jsme po nějaké místní značené stezce v lese, kterou skoro nikdo nepoužíval – a já vím proč, málem jsem z prudkých stoupáků vypustila duši. Dokonce není ani na mapě (viz mapa červeně), chvílemi se ztrácela i v trávě a my se ztráceli v chmurách nejistoty správného směru, (GPSka si nás přehazovala jak na tenise sem tam), ale na druhou stranu tu byl Božský klid (za celou dobu jsme nepotkali opravdu nikoho) a navíc jsme byli ve vítaném stínu. S lidmi jsme se potkali až v sedle u křížku – uff, jsme správně a odsud už nezabloudíme.

Ze sedla sklesáte to travnatého údolíčka Comboe, kolena děkují! Zde dočerpejte vodu a vydejte se opět vzhůru směr Monte Emilius. Opouštíte svět zeleně a vrháte se do světa šutrů. Před vámi se otevře nejen výhled k bivaku, ale také suťovisko, u kterého váháte, zda jím nahoru dokloužete, protože stezka není vidět ani trochu. Naštěstí tam je a je docela pevná. A protože se dost cik-cakatí, cesta jde pomalu, ale pevně. U bivaku v sedle Carrel hodně fouká, jak to tak v sedlech bývá. Nasvačit se tedy můžete buď na lavičce přímo u bivaku na slunečné straně nebo u jezírka Carrel. Chatka u jezírka je zamčená, zřejmě je soukromá, ale kadibouda je veřejná :-D

Pokud sem dorazíte včas a budete mít ještě energii, můžete si „vyběhnout“ na protější vrchol Becca di Nona, ale my už měli suti dneska dost. Kocháme se výhledy na zapadající slunce za masiv Mt. Blancu a jdeme spát poměrně brzy, pač co tady sami dva, že? :-D

 

2. den – Bivak Federigo – Pila

Ráno nás překvapí rychlí turisté. Říkali jsme si, že bude asi chvíli trvat než sem někdo dorazí, ale skupinka Italů nás přelstila, vyráželi z chaty Arbolle, takže zde byli poměrně brzy.. Alespoň nás donutí vstát a vyrážíme těsně za nimi. Ze začátku je chladno, ale ferrata začíná hned nad bivakem, takže časem vrstvy shazujeme.

Ferrata samotná je krásně vedená – bezpečná, dobře zajištěná, technicky nenáročná, překvapí i visutým mostem, paráda.. Žel si potvrzuju, že se s nadm. výškou nevypořádávám dobře a ačkoli jsem předchozí týden strávila v horách i na vrcholech nad 2500 m n. m., výstup mi dává dost zabrat.. i když možná je to jen malou snídaní, kdo ví? 😊 Chvílema si připadám jako lezci na Everestu – krok, vydýchat, 2 kroky, vydýchat atd. Míša mi už dávno utekl, takže na psychické pohodě mi nepřidá, když se na mě nahoře směje a ptá se, kde jako jsem, že už se stihnul při válení se spálit (po hysterickém výlevu „co kdybych spadla, tak to ani nevíš?“ mě ujišťuje, že mě za sebou stále slyšel a navíc nebylo jak a kam spadnout.. no, v tom má pravdu.. 😊). Na vrcholu se svět promění v ten nádherný moment, kdy člověk žije přítomností, užívá si tu chvíli a nic neřeší… Teda já tu poezii zase kazím myšlenkami na oběd :-D Společnost vám tu dělá stříbrná Madonna obrácená k Aostě. Jestli on to není ten Emil? 😊

Sestup je fakt hnus.. Kloužete v prudké suti, hledáte cestu a připadá vám to nekonečný. Protože se zde snaží každý, jak se dá, občas se cets vzdálí a značení i ztratíte, ale když udržujete směr k sedlu Tre Cappuccini, které jasně vidíte pod sebou, ztratit se nemůžete. Prostě tam nějak dokloužete.. Od sedla je to jen kousek k Lago Gelato, kde ale na břehu moc neposedíte, je to prostě šutrovačka. Od Emila nás doprovází studený vítr, takže oběd stále odkládáme a odkládáme, až už jen klopýtám a zatáhnu to pod prvním větším balvanem, který potkám kousek za jezerem. Odsud už se otvírají výhledy k chatě Arbolle, kde dáme malou pauzu, abychom si rozmysleli další postup.. Od jezírka Arbolle k jezírku Chamolé potkáváme spoustu svištích cestiček a pak i svišťů samotných, byli strašně roztomilá a nás baví je objevovat skryté mezi kameny. Cesta do sedla Chamolé je snazší, než vypadala, a odsud už jen klesáme. Dole v jezírku máčíme nohy a opět obdivujeme výhledy.

Trasa dolů k lanovce je opět spletitá – mapa je zde těžce orientačním vodítkem, protože se cesty pořád různě kříží a spojují a mění značení, až to pak bereme po sjezdovce dolů a skrz louku na štorc do horní části Pily.

Čas túry: 1. den 8 hodin, 2. den 11 hodin

 

Doplňující informace:

Použitá mapa: Kompass č. 86 – Parco Nazionale Gran Paradiso

Parkování: hned na kraji Pily jsme podle šipky „P“ doprava zajeli na prázdné parkoviště u kostela, tam po nás nikdo nic nechtěl, dokonce jsme zaparkovali ve stínu; pak jsme se  divili, že parkoviště nahoře jsou přeplněná a placená

V Pile můžete načepovat vodu z veřejných pítek zdarma, ale upřímně, není moc dobrá..

Více info zde: pila.it

Doporučujeme kemp La Pineta ve vesnici Pondel (zde), www. Super ceny, úžasný klid, dostatek prostoru pro auto u stanu, malý krámek a nejlepší pan majitel, který nám ještě večer za tmy přichystal za 10 Eur takovou večeři ze sýru a šunky, že nám zbylo i na zítra..