Detaily túry:

Kde to najdeme: Julské Alpy, Slovinsko (mapa zde)

Výchozí bod: Mojstrana, Koča pri Peričniku, 750 m n. m.

Cílový bod: Ukanc, autobus. zastávka, 530 m .n. m.

Nejvyšší bod výletu: Sedlo Hribarica, 2358 m n.m.

 

VHT značené cesty; nejnáročnější je 1. den, především škrábání po suti do sedla Luknja a pak případné překonávání ledových ploten před Tržaškou kočou; na začátku léta nás na trase zastihnou sněhová pole střídající se se suťovisky, turist. hůlky více než vhodné

Absence vody až do 2. dne odpoledne

Popis treku (4. – 6. 7. 2011):

1. den – Vodopád Peričnik (750 m n.m.) – Tržaška koča na Doliču (2151 m n.m.)

Auta necháváme na parkovišti u vodopádu Peričnik, není tam žádné parkovací omezení a tak doufáme, že se jim za ty 3 dny nic nestane :-) Určitě doporučuji nevynechat vodopád, jednak si vyběhnutím k němu zahřejete po ránu kosti a druhak je úžasný, protože se dá jít i za něj. Každopádně po pokochání se vraťte zpátky na cestu a vydejte se po ní směrem k Aljaževu domu dolinou Vrata. Cesta je to dlouhá a poměrně rovná, u Aljaževa domu už budete mít v nohách 6 km. My jsme se zde nasvačili (snědli melouna, nahoru by se táh blbě :-)) a poté jsme pokračovali vzhůru k sedlu Luknja. Ve Slovinsku cesty nemají čísla (alespoň na mapách ne), ale mají je tak dobře značené a ocedulkované, že to snad ani není potřeba. Projdete kolem velké karabiny, u níž se rozděluje cesta k jedné z ferrat. Později se cesta ještě rozděluje východním a západním směrem, vy se dáte západním. Zde se opravdu začínáte potit, protože výšvih do sedla Luknja je seriózní makačka, zvlášť pokud to jdete v planoucím slunci. Cesta prochází mezi kameny a trávou, až přejde v suťové pole, které vás dokáže vyčerpat, protože lezete skoro po čtyřech a ještě se na těch čtyřech sotva držíte. V sedle pro změnu fučí vichr, takže tam oblékáte vrstvy, abyste je v zápětí za rohem opět sundali.

Od sedla Lunkja je cesta vpodstatě vyšlapaný chodník, který se tak různě klikatí a traverzuje Triglavský masiv, konkrétně vrch Zelenic. Cesta je dobrá, ale je lepší se držet při skále, srázy dolů nejsou pro unaveného a žíznivého poutníka často zrovna nejpřívětivější. Jednou jsme také museli obejít díru v cestě, skrz kterou by si člověk velmi dobře prošlápl a visel by tak jednou nohou nad několikasetmetrovým srázem. Ale jinak pohoda… Začátkem léta potkáte ve 2000 m první sněhová pole, zde naprosto bezpečná a prošlapaná. Pro nás se staly nebezpečnými asi 2 úseky, cca 100-200 m před chatou, tzn. ve výšce asi 2100 m. Byli jsme unavení a se sněhem/ledem jsme nikdo neměl zkušenost. Všichni jsme byli zvyklí na zelené loukové Alpy, 2 kamarádi se dokonce nevybavili ani pořádnými pohorkami, neměli jsme ani hůlky, na zádech plnou několikakilogramovou polní a pod námi několikasetmetrový sešup sutí dolů. V tu chvíli nám bylo opravdu ouzko, ale potkali jsme kluky, kteří to přešli před námi sem a tam a dokonce nám do chaty došli pro pomoc v podobě lidí s hůlkami a psychologyicky nataženými lany. Naše druhá skupina, která se opozdila, to druhý den odpočinutá přešla bez zaváhání, takže záleží na psychické odolnosti :-) Pokud překonáte tyhle “nástrahy” nebo jste zkušenější borci než my a pokud s sebou nevláčíte někoho s akrofobií, jste na chatě a můžete jít spinkat :-)

Celkový čas výstupu: 11 hod. od vodopádu k chatě, 7 hod. od Aljaževa domu

2. den – Tržaška koča na Doliču (2151 m n.m.) – Koča pri Triglavskih jezerih (1685 m n.m.)

Druhý den se dá pojmout podobně energeticky jako první, tzn. vzít to přes Triglav. Ale to my si necháváme na jindy neb jsme včera ztratili půlku posádky, čekáme na ně, až se hezky v té kleči vyspí :-)

Od chaty vede údolím Dolič značená a vyšlapaná cesta do sedla Hribarice, což je nejvyšší bod naší pouti. Sedlo je celé šutrovaté, takže tam se škrábete po suti (v našem případě ještě po sněhu), ale není zas tak moc kam sletět, člověk se tolika nebojí. Nahoře jsme potkali pár sněhových políček, na kterých se dalo i klouzat a koulovat :-) Sestup dolů k Zelenemu jezeru bylo čistá suť, potřeba v tom umět chodit :-) Doslova :-) Dole již potkáváme první z jezer na naší části cesty, a to Zeleno jez. Je malinkaté, ale pro odvážlivce přístupné koupání, min. je to krásný prostor pro svačinku.

Od Zeleneho jezera se vydáváme Dolinou triglavskih jezer, což je cesta jako stvořená pro milovníky zelené trávy, koz, vzrostlých stromů a hor jen okolo :-) Nečekají nás už žádná velká převýšení nebo zápřah, 4 km jdeme vpodstatě mírně z kopce a na konci cesty nás ještě odmění čistá, útulná chata, na které je světe div se i voda :-) Kdo má energii, může se ještě skalní průrvou ve východní stěně vyšvihnout do sedla Štapce (1851 m .m.), které mu nabídne výhledy na druhou stranu Národního parku.

Čas pochodu: 6 hod.

3. den – Koča pri Triglavskih jezerih (1685 m n.m.) – Ukanc, autobus. zastávka, 530 m .n. m.

Když budete mít štěstí, přímo u chaty stojí heliport a tak se vám může stát, že po ránu uvidíte příjem zásob :-) To jen tak na okraj.. Od Koči po hlavní cestě směřujte Lopučniškou dolinou k poslednímu dnešnímu jezeru. Cesta brzy “zahučí” do lesa a tak se s výhledy můžete rozloučit, ale zase se ponoříte do zeleni, která vás jistě občerství :-) Po dešti může být cesta lehce rozbahněná, ale žádná katastrofa. Zajímavostí jsou kameny oznamující aktuální nadmořskou výšku. Po 2,5 hodinách svěží chůze se před vámi otevře malebná scéna, které dominuje Črno jezero, a kterou je nejlepší si vychutnat se svačinou v ruce nebo s nohami smočenými v jezeře s šimrajícími rybkami.

Od jezera nás nečeká nic jiného než sestup k cíli cesty, poměrně neuvěřitelně vykroucenými cestami po úbočí skalního masivu. V několika místech je trasa zajištěna lany, zvláště tam, kde by se slabším jedincům mohla z výhledu dolů zamotat hlava. Cesta je opravdu klikatá a dlouhá, můžeme si ji ale zpříjemnit odbočkou na vyhlídku nad vodopádem Savica. Když už se konečně doklopýtáme až dolů, ještě nás čeká 2,5 km po afaltce do vsi na autobus.

Čas sestupu: 6,5 hodiny

 

Doplňující informace:

Použitá mapa: Geodeticki zavod Slovenje, mapa Triglav national park, cena v r. 2010: 8,10 Eur v turistickém infocentru Trnapu

Ubytování už si bohužel nepamatuji, ale na každé chatě to bylo jinak a vycházelo to cca 25Eur/os./soukromý pokoj (4 os.) bez AV slevy

Tržaška koča na Doliču – je plná a mají tu fofr, ale nejsou nepříjemní; není zde žádná voda (nevím, proč neextrahují z deště a sněhu, ale budiž), takže i čaj vaří z petlahví, proto je hodně drahý. WC pouze suché u chaty, asi si dokážete představit, jak bez vody vypadá. Stejně tak pokoje nejsou moc udržované a deky asi ne čertvě prané :) Ale spalo se dobře a tvrdě..

Koča pri Triglavskich jezerich – velmi příjemná chata i personál; zásobená vrtulníky, ale voda i na WC (i když jsou zde pouze umyvadla a nejsou určená k mytí těla, je to luxus :-), terasa směrovaná na jižní stranu

Pokud jedete autem, můžete ho nechat na parkovišti u vodopádu Peričnik (pozor, ne u koči), z Ukance se pak dopravíte autobusem do Bohinjskej bystrici (http://www.vozni-red.si/index.php, bohužel musíte znát názvy zastávek), odtamtud vlakem do Jesenice (http://www.slo-zeleznice.si/) a odtamtud opět busem do Dovje, popř. do Mojstrany) a odtamtud ještě pěšky k autu

První noc jsme strávili v kempu v Dovje a po túře v Bledu. Kemp v Bledu je sice dražší, ale není nad horkou vodu a průzračné jezero za rohem