Detaily túry:

Kde: Žabljak, Durmitor, Černá hora (mapa zde)

Výchozí a cílový bod: Parkoviště před vstupem do NP Durmitor – 1430 m n. m.

Nejvyšší bod výletu: Bobotov kuk – 2523 m n. m.

 

Túra na těžko s domečkem na zádech.. Klasické VHT cesty se střídají s chůzí po balvanech, výšplhy v suti, ve skalnatých pasážích vás čeká lezení po úzkých římsách a občas byste uvítali lano. Krpály jsou většinou opravdu strmé, kolenům dají zabrat. Ale je to kraj zajímavý, rozmanitý a divoký.

 

Popis trasy:

Výchozím místem pro túru je parkoviště u vstupu do NP Durmitor. Počítejte s větší koncentrací lidí, možná spíš nadkoncentrací, protože je to kousíček k průzračnému Črnemu jezeru, kde se dá příjemně vykoupat. Dnes se ale nekoupeme, vyrážíme do hor. Od parkoviště to střihneme hned doprava do kopce směrem na osadu Ivan Do, vyhneme se největším davům. Poplatku za vstup do NP se nevyhneme, na cestě prostě stojí týpek u žigulika nebo co to je a vybírá prachy.. Potvrzení Vám ale dá :-) Po cestě nad jezerem pokračujeme k rozcestí u starého mlýna, kde už teď úpíme pod tíží batohů. Ale musíme si zvyknout.. V teplém počasí potkáváme spoustu ještěrek i hadů a každou chvíli zastavujeme, abychom snižovali zásoby pití. Cesta je to zatím přehledná, většinou zpevněná, místy po šutrech a místi mezi nimi. Občas si i klesne, tak je to osvěžující. Dojdeme k salaši mezi loukami, kde se pasou koně a ovečky, můžeme si koupit kus sýra. Po dalším cik cak stoupání se cesta dělí přímo na Bobotov kuk a k ledové jeskyni – podle naší blbé mapy to vypadá na párset metrů, ale je to dost velká zacházka – jděte tam rovnou s batohy (ne jako my nalehko a zpátky pro batohy). Pod Bobotovým kukem se začíná cesta proměňovat – chvíli traverzujeme louku, abychom hned zase přeskakovali z balvanu na balvan. Pod sedlem pod Kukem už doslova šplháme po suti a snažíme se příliš se nepropadat zpátky, jsme rádi, že se na chvilku přihnal mrak. Podle mapy tu má být někde pramen, ale kde nic, tu nic.. Pár Čechů to hledá vodu jako bludní Holanďani a taky nic.. V sedle je prima poležení na travičce, sluníčku a vánku, dobrá příležitost pro osvěžení. Na kopec bereme jen to nejnutnější do kapes a nalehko vyrazíme vzhůru. Cesta není úplně procházkou růžovým sadem a v jednu chvíli to vypadá, že dál nepolezu – doslova nepolezu – absence jakéhokoli jištění na skalním ostrohu kilák nad okolní krajinou člověka tak nějak dostane do kolen.. :-) Ale když už jsme tak vysoko, dolezeme nahoru a kocháme se, fotíme se a odpočíváme se.. Do sedla dolezeme velmi rádi, ale nevíme, co nás ještě čeká.

Na druhou stranu hory vedou doslova schody v trávě, bez hůlek by to s x kily na zádech bylo hodně náročný. Pramen u jezírka opět vyschlý, s vodou to začíná vypadat bledě. Cesta z údolíčka opět vede přes nějaké balvany, až nás zase nutí šplhat po skalách a opatrně traverzovat po skalních římsách mezi klečí a dřevinami – s těmi batohy je to luxus. Po normálce se konečně dostáváme ke Skrčku jezeru, kde se dá koupnout, je průzračné. Ale vodu na pití nenajdeme :-( Stavíme si stan na rovném travnatém plácku a jdeme spát ve společnosti kolem dupající krávy.

Druhý den vyrážíme s nadějí, že někde najdeme vodu, podle popisku místního horského strážce (který od nás mimochodem vybral nový poplatek za další den v NP a za stanování :-) by tam jako někde měla být. Vodu nenajdeme ani se zacházkou, zato všudypřítomné mouchy už nám dávají najevo, že asi zemřeme žízní, těmi pár kapkami opravdu šetříme. Stoupák na Planinicu je příšerný, co krok to pauza a šaolinské mniší pohyby proti mouchám, sluníčko do nás prudce pere a my unaveně stoupáme a stoupáme a stoupáme. Za chvíli máme jezero jako na dlani a chybí nám již jen pár “schůdků”, abychom byli na kopci.. Tam se naštěstí zatahuje a my dopíjíme poslední doušky vody (juchů, mandarinka  aoslizlá paprika!). Teď už je to “pohoda” – klesáme po travnatých pastvinách a v kleči, mírným sklonem, kolem starých pasteveckých chat a pasoucích se býků, vyschlých jezírek a občas potkáváme nějaké lidi. Když už dopíjíme zbytky džusu, co jsme si šetřili, jsme skoro dole. V okolních vrcholcích se ozývá horská buřina a my se na ni těšíme, i když nám kazí pomyšlení na koupání v jezeře. Cesta dolů už je v pohodě – jen občas ciky caky v šutrech, ale jinak už nic, z čeho by měl člověk strach. K autu dojdeme od jezera po stejné cestě, jako jsme přišli.

Čas túry: 2 plně “naložené” dny

 

Doplňující informace:

Použitá mapa: Měli jsme 2, jedna horší než druhá, ale tu lepší jsme koupili na poště přímo v Žabljaku – Durmitor 1:22 000 (Intersistem kartografija)

Parkoviště: u vstupu do NP Durmitor, tehdy neplacené

Vstup do NP: 3 Eur/os./den – s počtem dnů se cena snižuje, kempování = malý stan 3 Eur/den – více viz http://www.nparkovi.me/sajt/np-durmitor/cijene

Hned u NP je kemp Ivan Do, ale za 10 Eur/os./noc se velmi dobře vyspíte v apartmánu hned pod kempem, odkud vede pěšina loukou a lesem k Črnemu jezeru (stačí vzít do ruky plavky, ručník a vyběhnout :-), majitel je kámoš a rukama nohama se domluvíte – poptejte se v kempu, tam zavolají jednoho strýce, ten zavolá dalšího, ten třetího a to už bude asi ten pravý :-)

Slušný kemp je u hlavní silnice ještě před Žabljakem, akorát mají malé bojlery na celý kemp – doporučujeme se nekoupat ve špičce, jinak je to za hubičku, dobré zázemí a čisto: http://www.kampkodboce.me/about/

Připravte se na absenci pečiva i v supermarketu, existuje zde jeden druh sypkého bílého chleba, zachrání vás možná sladké housky

Ceny potravin jsou vesměs stejné jako u nás